Svátosti

Svátosti

  •  
    KŘEST

    „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Království Božího“ (Jan 3,5)

    Křest patří mezi tři tzv. iniciační svátosti (společně se svátostmi biřmováním a eucharistií), tedy mezi svátosti, které nás přijímají do společenství církve. Křest nám otevírá bránu k ostatním svátostem. Při křtu se poprvé setkáváme s Kristem tváří v tvář, je to chvíle, během které je nám předáno semínko víry, o které máme pečovat, aby z něho vyrostl strom přinášející dobré ovoce. Je to osvobození od hříchu a znovuzrození pro život v Duchu Svatém.


    Stát se křesťanem vyžadovalo už od apoštolských dob projít cestu uvedení do křesťanského života (katechumenát) v několika úsecích. Svátost křtu je v dnešní době možno udělovat dětem i dospělým. Podle toho také vypadá příprava na křest:


    Křest dětí: Malé děti mohou být pokřtěny, pokud budou ve víře také dále vychovávány. Alespoň jeden z rodičů má být tedy schopen dítěti předat víru slovem a hlavně příkladem věrného plnění náboženských povinností. Velkou pomocí ve výchově pak rodičům může být i náboženství, které se učí na faře během školního roku. Kmotr má rodičům v tomto úkolu pomáhat, má být biřmován a také podle křesťanské víry žít. Rodiče se na křest dítěte připravují zpravidla 3 – 6 týdnů. O konkrétních formálních požadavcích jsou rodiče informováni knězem, který přípravu na křest vede.


    Křest dospělých je udělován na základě svobodného rozhodnutí dospělého člověka. Obvykle mu předchází období katechumenátu, tedy přípravy, která trvá asi 16 měsíců (začátek se zahájením školního roku a ukončení o Velikonocích následujícího roku). Kmotrem by měl být člověk splňující stejné požadavky jako při křtu dětí, tedy má to být člověk pokřtěný v římskokatolické církvi, také biřmovaný a svým příkladem má být katechumenovi oporou pro jeho duchovní život.

  •  
    BIŘMOVÁNÍ

    „Oni tam přiši a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého“ (Sk 8,15-17)

     

    Svátost biřmování spolu se svátostí křtu a eucharistie (svaté přijímání) tvoří jednotu a označujeme je svátosti křesťanského zasvěcení. Pouhý křest bez těchto dvou svátostí je sice platný, ale uvedení do křesťanského života by zůstalo nedokončené.

     

    K tomu, aby člověk mohl konat dobro ve službě nebeskému Otci jako Ježíš, potřebuje jeho Ducha Svatého. A toho dostává ve svátosti biřmování.

     

    Svátost biřmování může přijmout každý, kdo byl pokřtěn a dosud nebyl biřmován a dosáhl užívání rozumu. Má vyznat víru, být ve stavu milosti, mít úmysl přijmout svátost a být připraven vzít na sebe úkol Kristova učedníka a svědka ve společnosti církve i v časných záležitostech.

    Biřmování v církvi uděluje biskup. Kněz je může udělit, když ho biskup pověří udělením svátosti biřmování, přijetím dospělého člověka do církve nebo když se člověk, který ještě nebyl biřmován a chce tuto svátost přijmout, nachází v nebezpečí smrti.

     

    Udělení svátosti biřmování se koná pomazáním křižmem (vonným olejem, který světí biskup na Zelený čtvrtek) na čele a vkládáním rukou na hlavu biřmovance a slovy: “Přijmi pečeť daru Ducha svatého”. Biřmovance u biřmování doprovází kmotr. Nejlépe by jím měl být jeho křestní kmotr. Jeho úkolem je pomáhat biřmovanci v životě podle křesťanských zásad a v plnění závazků, které na sebe biřmováním přijal. Proto kmotr by měl být biřmovancovým nejlepším životním přítelem.

     

    Biřmovanec si také volí biřmovacího patrona - světce, který je mu sympatický a jehož život by chtěl napodobit.

     

    Účinkem této svátosti je plné vylití Ducha svatého, jako bylo kdysi uděleno apoštolům v den letnic. V důsledku toho biřmování přináší vzrůst a prohloubení křestní milosti:

    • hlouběji nás zakořeňuje do Božího synovství, jež nám dává právo volat “Abba, Otče” (Řím 8, 15);
    • pevněji nás spojuje s Kristem;
    • rozmnožuje v nás dary Ducha svatého (moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, důvěry v Boha a bázně Boží), (dává nám sílu poznávat, co je dobré a co zlé a volit to dobré) dokonaleji nás připoutává k církvi;
    • poskytuje nám zvláštní sílu Ducha svatého, abychom šířili a bránili víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové, abychom statečně vyznávali Kristovo jméno a abychom se nikdy nestyděli za kříž.

     

    Biřmování nám stejně jako křest, jehož je naplněním, vtiskuje do duše nezrušitelné znamení - “charakter”. Ten je znamením, že Ježíš vtiskl křesťanovi pečeť svého Ducha a přitom ho oděl mocí shůry, aby byl jeho svědkem.

     

    Biřmování se také říká svátost křesťanské dospělosti. Biřmováním byla v křesťanovi dovršena křestní milost. A jako dospělý se stává plně zodpovědným za svůj další duchovní vzrůst, život církve, a svědectví církve ve světě. Biřmováním se tedy prohlubuje náš křestní úkol hlásání evangelia slovem i životem. Příprava na biřmování obyčejně trvá jeden rok a je určena především pro středoškolskou mládež.

  •  
    EUCHARISTIE

    Ježíš říká: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6,35.54) Eucharistie pozvedá člověka z omezenosti pozemského života do života věčného. (Michael Marsch)

     

    Nejčastější bohoslužbou v katolických kostelech je bezesporu mše. Věřící se při ní scházejí ke společné modlitbě a také jako Ježíšovi učedníci se chtějí setkat se svým Pánem. Na základě Ježíšových slov při poslední večeři věříme, že Ježíš je mimořádným způsobem přítomen ve svém slově (Písmo svaté) a v pokrmu chleba a vína (eucharistie). Věříme, že se při mši svaté zpřítomňuje Ježíšova oběť za naši spásu, protože on sám řekl "To čiňte na mou památku". Pojem eucharistie vychází z řeckého eucharistein – vzdávat díky a je připomínkou Ježíšova vzdávání díků při poslední večeři, kdy řekl, že chléb a víno se stávají jeho tělem a krví. Nazýváme ji také Svaté přijímání a Nejsvětější svátost oltářní.

     

    Název mše svatá pochází z latinského závěrečného vyzvání při bohoslužbě: "Ite missa est", což se překládá: "Jděte, jste vysláni". Eucharistie je pro nás výbavou, pokrmem na cestu. Na cestu životem do našeho nebeského domova; na cestu za svými povinnostmi, na cestu k lidem se kterými žijeme, na cestu k lidem, kteří o Kristu a jeho plánu spásy nevědí. Kristus sám tak může a chce být přítomen v našem běžném životě. Chce nám být posilou, nápojem a pokrmen. Eucharistie je jednou z cest, po kterých k nám přichází zmrtvýchvstalý Kristus. Skrze ni vchází do našich životů, do našich radostí i strastí.

     

    Eucharistii může přijímat každý pokřtěný katolík, který žije ve společenství církve, účastní se života farnosti, je smířen s Bohem (chodí ke svátosti smíření) žije-li s někým, tak v církevně uzavřeném manželství (svátost manželství).

     

    Eucharistie se roznáší také nemocným a starým lidem, kteří nemohou přijít do kostela. Někdy je také Eucharistie vystavena slavnostním způsobem v rámci modlitby, která se nazývá adorace (lat. klanění).

     

    Příprava na přijetí eucharistie většinou probíhá v rámci výuky náboženství ve 3. třídě ZŠ, je spojena také s přípravou na svátost smíření. Dospělí zájemci se mohou osobně domluvit s farářem.

  •  
    SVÁTOST SMÍŘENÍ

    „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (Jan 20,23)

    Svátost smíření (sv. zpověď) je svěření do Božích rukou celého našeho života s prosbou o odpuštění našich chyb a vyplnění slabých oblastí našeho duchovního života Boží láskou; je to posila v boji proti zlu, které nás ničí.

    Svátost smíření je udělována ve farním kostele asi půl hodiny před každou mší svatou, nejvhodnější příležitostí pro přijetí této duchovní posily je každý první pátek v měsíci. Osobní rozhovor s knězem je také možné telefonicky si domluvit individuálně.

    Základní body svátosti smíření jsou:

    Zpytování svědomí - zamyšlení nad sebou samým, ve kterém máme zhodnotit svůj život, máme si uvědomit, čím jsme Boha zarmoutili. Jestliže člověk nechce tento bod ošidit, měl by začít modlitbou, aby jeho zpověď nebyla jen dílem člověka, ale aby skrze něj působil Duch Svatý. Doporučuje se také přečíst nějaký úryvek Písma sv. Teprve potom můžeme začít probírat své svědomí podle desatera Božích přikázáni nebo podle jiného schématu.

    Lítost - není jen záležitosti citu, ale má být touhou po opětovném získání spojení s Bohem, které člověk následkem hříchu ztratil. Z lítosti má vycházet předsevzetí k práci na sobě. Takto připraven můžu přistoupit ke zpovědnici a následuje:
    Vyznání - vyznám své hříchy především Bohu. Tento rozhovor patří Jemu, kněz je pouze prostředníkem, je tím, který zpřítomňuje Boži milosrdenství a ve jménu Boha uděluje rozhřešení. V tomto bodě je nejdůležitější vyznání hříchů spojené s lítostí a rozhřešení, které kněz uděluje na závěr zpovědi. Kromě toho nás kněz také povzbudí duchovním slovem a uděluje nám rady jak pokračovat dál duchovním životem.

    Jako završení celé zpovědi na důkaz smíření s Bohem přijímáme nějaký „úkol“, tedy zadostiučinění, neboli pokání. Nemůžeme zapomenout na povinnost nahradit (podle možnosti) zlo, které jsme učinili, dobrem - tedy dobrými skutky, modlitbou.

  •  
    SVÁTOST NEMOCNÝCH

    „Je někdo z vás nemocný? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně.“

    (Jk 5,14-15)

     

    Svátost pomazání nemocných je posilující setkání s Kristem pro každého nemocného bez ohledu na to, zdali je nebo není v nebezpečí smrti.

     

    Katechizmus katolické církve svátosti pomazání nemocných říká:
    Zvláštní dar Ducha Svatého. Základní milostí této svátosti je milost útěchy, pokoje a odvahy, aby člověk překonal potíže, které působí vážná nemoc nebo slabost stáří. Tato milost je darem Ducha Svatého, který obnovuje důvěru a víru v Boha a posiluje proti pokušením zlého ducha, to je proti pokušením malomyslnosti a úzkosti před smrtí. Tato podpora Pána prostřednictvím síly jeho Ducha chce přivést nemocného k uzdravení duše, ale i těla, je-li to Boží vůle. Kromě toho, „jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,15). (KKC 1520)

     

    Spojení s Kristovým utrpením. Skrze milost této svátosti dostává nemocný sílu a dar spojit se mnohem důvěrněji s Kristovým utrpením: je jistým způsobem posvěcen, aby přinášel plody připodobněním k výkupnému utrpení Spasitele. Utrpení, následek dědičného hříchu, dostává nový smysl: stává se účastí na Ježíšově spasitelném díle. (KKC 1521)

     

    Svátost nemocných se uděluje pokřtěným, kteří těžce onemocní, čeká je těžký operační zákrok, anebo zakouší těžkosti v důsledku stáří. Svátost může být přijímána vícekrát.

     

    Kromě této svátosti nemocným, kteří z důvodu stáří nebo nemoci se nemohou zúčastňovat bohoslužeb, nabízíme v naší farnosti svátost smíření a svaté přijímání. Pravidelně navštěvuje kněz nemocné, kteří o tuto službu projeví zájem. Návštěvy si můžete domluvit telefonický nebo osobně v Uherském Brodě na faře.

  •  
    MANŽELSTVÍ

    „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24).
    „Už proto nejsou dva, ale stanou se jedním tělem“ (Mt 19,6).

     

    Manželský svazek mezi dvěma pokřtěnými je Kristem povýšen na svátost. Svátost manželství je jediná svátost, kterou si snoubenci udělují sami navzájem a to tím, že před církví skládají manželský slib.

     

    „Já (jméno), odevzdávám se tobě, (jméno) a přijímám tě za manželku (manžela). Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“

     

    Kněz přijímá jménem církve souhlas manželů a uděluje jim požehnání. Manželským svazkem muž a žena vytvářejí niterné společenství na celý život. Je to viditelné vyjádření lásky a dobrovolného závazku, zaměřené ku prospěchu a růstu obou manželů a otevřené k přijetí a výchově dětí.

     

    Hlavními osobami manželské smlouvy je pokřtěný muž a pokřtěná žena, svobodní k uzavření manželství, kteří dobrovolně vyjádří svůj souhlas. Být svobodný znamená:

     

    Nebýt vystaven donucování; nemít překážky na základě přirozeného nebo církevního zákona.

     

    Vzájemný souhlas novomanželů je nezbytný pro vznik manželství. Tímto úkonem se manželé navzájem jeden druhému dávají a také přijímají. Žádná lidská moc nemůže tento dobrovolný souhlas nahradit.

     

    Aby „ano“ novomanželů bylo opravdu svobodné a odpovědné a manželství bylo příkladem opravdové lásky, je důležitá i příprava na ně. Tato příprava probíhá po celý život v našich rodinách především dobrým příkladem vlastních rodičů a nejbližšího okolí. V období před sňatkem pomáhá snoubencům v přípravě na manželství i kněz.

  •  
    KNĚŽSTVÍ

    "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." (J 20,21)

    "Jděte a hlásejte: "Přiblížilo se nebeské království." (Mt 10,7)

    "Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi." (Mt 18,18)

     

     

    Svátostí křtu jsme všichni připojeni ke Kristu a máme tak účast na jeho kněžství (tzv. "obecné kněžství" Božího lidu). Každý jednotlivec je tedy povolán k apoštolátu a má hlásat Krista.

     

    Přesto však bylo nutné ustanovit v církvi ještě zvláštní služby. Kristus vyvolil z učedníků, které si kolem sebe shromáždil dvanáct, které zvlášť vychovává a nazývá apoštoly. Těch dvanáct Ježíš vybavuje zvláštní mocí, kterou je možno chápat jako pověření k zvláštním službám Božímu lidu. Jsou to:

    • služba hlásání Božího slova;
    • kněžská služba;
    • pastýřská služba (služba vedení).

     

    Své pověření předávali apoštolové vzkládáním rukou - svěcením. V listě Timotejovi píše apoštol Pavel: "A proto tě vybízím: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vzkládáním mých rukou." (2Tim 1,6)

     

    Svátost kněžství má tři stupně: svěcení jáhenskékněžské a biskupské. Plnost kněžství mají pouze biskupové. Nižší stupeň mají kněží, kterým chybí moc udělovat svátost kněžství. Úvodním stupněm jsou jáhni. Ti mohou křtít, kázat a podávat eucharistii (nemohou však sloužit mši, zpovídat, udělovat svátost nemocných apod.).

     

     

    Kněžské a jáhenské svěcení uděluje biskup, biskupské svěcení obyčejně biskup za asistence dvou dalších biskupů. Všechna svěcení se udělují vzkládáním rukou, při některých (kněžství a biskupství) se užívá také mazání olejem.